Artur's Blog
22.11.2025
… a v tomhle článku bych to chtěl trochu rozebrat. :)
Celý život jsem věděl, že je se mnou něco jinak. Nikdy se mi moc nedařilo mluvit s lidmi. Snažil jsem se zapadnout, ale nikdy to tak docela nevyšlo. Jak zpívá Cringe Prince:
Lidi mi říkali, že jsem malý profesor. Dělaly mi problém i úplně banální věci, třeba ve škole jsem při vstávání ze židle skoro vždycky málem zakopl a spadl. Nebo to, že mě strašně rušily i nejjemnější zvuky a sebemenší nespravedlnost u mě spouštěla záchvaty vzteku.
Zažil jsem spoustu dalších problémů, který s tím poměrně dost souvisely, a když jsem se to snažil řešit, psycholožka mi vynadala, že si všechno prostě jen vymýšlím pro pozornost. Od tý doby jsem za všechno začal obviňovat sám sebe a dostalo mě to na hodně temný místo.
K otázce, jestli nejsem na spektru, mě až nedávno dovedla řada náhod. Když jsem si o tom začal zjišťovat víc, došlo mi, že to dokonale odpovídá všemu, co se v mým životě děje. Na klinicko-psychologickým vyšetření mi moje podezření potvrdili a mně se neskutečně ulevilo.
Jasně že budu pořád znovu a znovu narážet na stejný problémy, ale rozdíl bude v tom, že teď už to přijmu s tím, že jsem prostě jen cizincem ve světě, který nemluví mojí řečí, a že k sobě musím být soucitnější. Když narazím na nějaký svoje omezení, vyzkouším různý alternativy, třeba si na něco nechám víc času, nebo si řeknu o pomoc místo toho, abych si to začal vyčítat a nechal se pohltit úzkostí.
Taky teď vím, že to, co může neurotypikům pomáhat, může mně naopak uškodit. Třeba se setkávám s radou, že člověk by měl zkoušet těžký a nepříjemný věci, aby se mu potom běžný problémy nezdály vůbec důležitý. Určitě to někomu funguje, jenže když to zkusím já, výsledek je takový, že se prostě zhroutím.
Ostatně většina knih o sebe-rozvoji je určená pro „normální“ lidi. Proto se začínám zaměřovat na knížky psaný lidmi na spektru – jsou v nich tipy, který mi už teď začínají pomáhat. Určitě o tom napíšu další příspěvky.